Schoulená do klubíčka

Slyšíš nádhernou hudbu. Srdce tančí; celý svět tančí... V tom jediném krátkém okamžiku, co hudba trvá, zapomínáš na bolest. Chvěješ se schoulená ve tmě. Chceš být sama. Aspoň na malou chvíli, aspoň na okamžik, co hudba trvá. Tak moc chceš milovat, dotýkat se milované bytosti, v souznění ho objímat. Cožpak chceš tak mnoho? Jen kousíček té lásky; lásky, která nepřichází. Cítíš se osamělá, proto nasloucháš krásné hudbě, která Tě hladí, kolébá Tě, dovoluje Ti snít, pomáhá Ti zapomenout na Tvou osamělost. Člověk by neměl být sám. V samotě umírá stezkem. Každý by měl mít někoho, komu může říct: „ Mám Tě rád“ Cožpak nemáš i Ty právo na štěstí? Hudba plyne a Ty pláčeš a já Ti toužím říct: „Neplač, já Tě mám rád. Má láska Tě nikdy nemůže spoutat, může Tě pouze milovat. Tak velmi Tě miluji, ale Ty nerozumíš mé lásce. Má láska nikdy nemůže být ohraničená. Já tak neumím milovat. Ani Ty mě nemůžeš spoutat svou láskou, protože bych v okamžiku zemřel. Nikdy nesmíš spoutat lásku, musíš ji ponechat její křídla. Láska potřebuje plynout a v nepřestání vzkvétat. Hudba plyne a Ty jsi stále schoulená do klubíčka. Jsi tak křehká. Chci se Tě dotknout, ale jsem příliš daleko, protože jsi mě svázala ve svém vlastním srdci.