O němém básníkovi, co se zapomněl smát

Jsem rád, že můj přítel básník nestvořil tento svět, protože by to udělal nafialovo...

Vzpomínám si na jednoho básníka. Víte on to nebyl skutečný básník, neměl na to certifikát nebo tak něco, ale přesto sám sebe považoval za básníka. Říkal, že báseň je otisk, ve kterém básníci hledají slova, aby spatřili obraz duše promítnutého v mysli tvoření. Ano, tak to říkal a já mu na to odpovídal, že básník hovoří srdcem a naslouchá duší a on se potom jenom smál a smál nenápadně pokukujíc po holkách ve fialových tričkách. Fialová barva se mu vždycky líbila. Kdyby to záleželo na něm, tak by svět stvořil fialovým kouzelným proutkem; stvořil by fialová nebesa a fialové moře s fialovými rybičkami a fialové ptáčky a z nebe by pršel fialový déšť. Zkrátka je dobře, že on svět nestvořil, protože by jsme teď měli všechno fialové a jak sami uznáte mít všechno fialové není zrovna nejlepší nápad, protože ne každému se fialová barva líbí. Mně se například líbí mnoho barev, protože já mám rád rozmanitost a v rozmanitosti zase krásu. Ale on byl jiný než jsem já a byl jiný než je můj kamarád Bohoušek co se pusinkoval s Mařenkou ve třetí třídě základní školy a je jiný než jste vy a tak si možná jednoho dne stvoří svá vlastní nebesa, své vlastní oceány a stvoří i všelijaké bytosti, aby se mohl radovat ze své vlastní tvorby. Je to zkrátka básník. Je němý, je to němý básník, ale mnohdy dokáže být tak ukecaný, že se kolikrát divím, že ho druzí neslyší. Víte, ono je to docela těžké umět někomu naslouchat, zvláště němému . Lidé však už neumějí naslouchat ani sobě samému; už dávno zapomněli naslouchat. Mají zapnuté uši a přesto jsou hluší . Je to tím, že se jejich svět zbláznil a spolu se světem se zbláznili i lidé. Lidé pracují, vydělávají peníze, holdují povrchním zábavám ale na to podstatné jim už nezůstává čas. Partneři se rozcházejí a děti jsou pro ně cizí. Každý jakoby žil svým vlastním životem. Je to smutné a můj přítel básník pokaždé maluje slzy svým srdcem. Je to smutný básník, který se zapomněl smát. On ví, že jedinou nadějí pro tento svět je otevřít se lásce, otevřít se vlastní básni. Jen potom člověk dokáže namalovat duhu nasliněným polštářkem pravého ukazováčku. Možná až potom se smutný básník začne zase smát a namaluje svět nafialovo.