Barvoslepá / Drahomíra Holmannová

Už mnohokrát jsem se ptal sám sebe, čím mě tato báseň tak oslovuje. Je to geniálně napsaná báseň, což mě zas tak moc nepřekvapuje, protože vím, že Drahomíra Holmannová je poctivá básnířka, která slova kreslí způsobem jí vlastním. Do básně vdechuje otisk básnického prostoru, prostřednictvím kterého dýchá. Báseň Barvoslepá je básní, která si dokáže pohrát s obrazy využívajíc celou škálu poetických prvků. Noří se ve vzpomínkách, které ožívají prostřednictvím starého alba. Dýchajíc šedí vybledlých barev autorka otáčí list za listem, vzpomínku za vzpomínkou... Vybledlé fotky ze starého albumu jsou jakousi paralelou ke ztrácejícímu se zraku autorky. Báseň má jednu úžasně souvislou niť, která ji drží pohromadě v celistvosti a kráse. Co se mi zejména líbí na této básni, je pointa, ve které autorka nikdy nezapomene na barvy, kterými obkresluje lidi svým viděním, i přesto že ona barevná spektra života nikdy neuvidí nebo možná jen nechce vidět. A možná, že její pokračující slepota je jen její neschopností přijmout život ve všech jeho barvách.